Jak rozpoznat, že jsem opravdu opilý a co s tím
Ach jo, kdo z nás to nezažil? Ten moment, kdy si říkáme, že bychom si měli dát pauzu, ale nakonec skončíme s tím, že si objednáváme další kolo. Samozřejmě, že v duchu jižního temperamentu, který jsem si jistě přinesla z minulého života, mohu říci, že párty bez vína je jenom smutná schůzka. Ale jak poznat, že jsem s tím skleničkováním přehnala? No, třeba když světla začnou být o něco víc rozmazaná a rozsvítí se mi osobní disko koule přímo v hlavě. Když začnu každému vyprávět, jak mě Leontýna naučila nový tanec, nebo když mám pocit, že bych zvládla přeběhnout maraton i v lodičkách na vysokém podpatku. To jsou jasné signály, že moje stavidla jsou na volno a je čas přibrzdit.
Nejhorší na tom je, že když už se rozpovídám, nevynechám ani historky ze zákulisí s Bárou a Radovanem, které by za normálních okolností zůstaly ušetřeny. A v momentě, kdy mám chuť podebatovat s akvarijními rybkami, je na čase si položit otázku: "Nejsem už náhodou moc opilý?" A pokud vůbec dokážu tu otázku vyartikulovat, je odpověď skoro vždycky ano.
Když chytrá hlava hřeší, co s tělem dělat bude
Když už ten chytrák ve mně přehlédne hranici dvou skleniček a stane se z něj hříšník, je nejvyšší čas zasáhnout. První pomocník je vlastně nezbytný, a to je voda. Vlastně by měla být můj BFF (Best Friend Forever), kterou bych měla lokat po každém druhém drinku. Vodu bych si měla litovat tak, jako Cyril lituje, že síť má tolik pixelů, že nevidí detaily ve své oblíbené video hře. Ale nemluvím tu o malých doušcích, ale o poradných doušcích, které mažou alkohol z těla.
A proč voda? Protože alkohol v podstatě zadusí veškeré svépomocné mechanizmy, které tělo má. Je jako ten špatně nastavený učitel tělocviku, který vám neustále říká, ať běžíte rychleji, i když už nemáte dech. Tělo ztrácí tekutiny, a proto je třeba je doplňovat, aby si tělo mohlo z vody udělat novou směs na boj proti alkoholu. Takže vodu v zásobách, ideálně ve větších množstvích než obvykle, než začne party.
Záchrana z dobrodružství jménem opilost
Když už jsem se dostala do fáze, kdy hlas v hlavě zpívá "YMCA", je to právě správná chvíle myslet na to, jaké jsou nejlepší způsoby, jak tu párty ukončit s co nejmenší ujmu na zdraví. Nebudu si namlouvat, že jsem nějaký odborník na odvykání, ale pár triků v rukávu mám. Například, technika zvaná "tátův trik" spočívá v tom, že dostanu chuť na mastné jídlo. Smysl tohoto triku není nikde jiné, než v tom, že těsto a tuk spolu zpívají duet, který dokáže docela dobře zabránit tomu, aby se alkohol vstřebal příliš rychle.
Jinou metodu si pamatuji jací já a moje sestřenice radily na dětském táboře, kde jsme předstíraly hru na opilce - pomalý a pečlivý návrat k příčetnosti. To spočívá v tom, že si dávám malé úkoly, jako třeba "zachraň své obouváky před zapomenutím" nebo "najdi nejbližší místo, kde se můžu na chvíli posadit a srovnat myšlenky". A ne, tahle hra není jen pro děti, může být fakt zábavná (a užitečná) i pro opilé dospělé.
Co rozhodně nedělat (i když to teď vypadá jako super nápad)
Po několika lekcích "jak se opravdu neztrapnit", které jsem si odžila na vlastní kůži, mám pro vás pár tipů, co byste měli definitivně vynechat ze svých opilých nápadů. Předně, texting ex-partnerům nebo aktuálním zájmovým osobám. Ne, opravdu není dobrý nápad jim vysvětlovat, že ve světle měsíce vypadají jako grécký bůh či bohyně. Dále, prohlížeče sociálních médií mají also pažit, protože tam opravdu nechcete nechat stopy svých opilých epifánií. A rozhodně se vyhýbat řízení jakéhokoli dopravního prostředku. Nejenže to může skončit jenom v pláštěnce nad kašnou, ale i v opravdu vážných problémech.
Jsem také proti tomu, abyste se vrhali do Jakéhokoli podnikového projektu. Uvěřte mi, není lepší chvíle na to sestavovat nábytkový sektor než když vám svět plave před očima a každý šroubek vypadá jako miniaturní UFO. Ve skutečnosti je toho celá řada věcí, které byste měli nechat na dobu, kdy vaše schopnost rozhodovat bude založena na více než jenom touze sousedovi dokázat, že jste lepší zahradník.
Hledání společenské podpory, aneb koho poprosit o pomoc
Tady se dostáváme k jádru společenského života. Každý z nás potřebuje někoho, kdo nám podá pomocnou ruku v dobách, kdy nemůžeme ani správně zadat PIN k naší platební kartě. Je to ten moment, kdy se hodí mít kolem sebe "kamarády na volání". Já osobně uznávám tzv. "kamarád-buddy systém", kdy si navzájem hlídáme záda. Je úplně běžné se s kamarádkami domluvit, že pokud jedna začne připomínat piráta z Karibiku, je čas jít domů.
A nezastírám, že čas od času potřebu pomoci neocení ani Cyril, když ve tři ráno přijde domů po "studijní" skupině, která se nějak omylem proměnila v nekonečný stream filmů o superhrdinech. A to nemluvím o tom, že klíčovou roli hraje i odvoz domů. Nikdy nezapomínám, že Uber či taxík jsou lepší přátelé než náhoda v podobě nočního autobusu, kde bych mohla skončit jakoby v alternativním vesmíru, o tři zastávky za svým bytem v Plzni.
Den poté – regenerace jako olympijská disciplína
A protože i ty největší party jednou musí skončit, následuje boj o olympijskou medaili v disciplíně "regenerace po nepřiměřeném veselí". Ráno po velké noci je jako vstup do divoké džungle bez mapy. Všechno bolí, světlo pálí a žaludek zpívá árie, které by zatěžkaly i nejkvalitnější operní pódia. První na řadě je rekvalifikace vody z předešlého večera na teplý bylinkový čaj. Nejlépe by měl být popíjen potichu a v klidu, aby nevyprovokoval další revoltu vnitřností.
Dále se obvykle snažím vzdát hold vědeckým pokrokům a sáhnout po nějakém tom vitamínu C nebo B-komplexu, aby moje tělo dostalo alespoň pocit, že se děje něco pro jeho dobro. A v neposlední řadě, samozřejmě, nesmí chybět snídaně, která by se měla skládat z něčeho hutného a výživného, nejlépe zhojeného v domácích podmínkách. Nemám na mysli něco, co by vzbudilo další zvedavost u Báry a Radovana, ale takový ten poctivý domácí chleba s máslem a vejcem na měkkou.
Co dodat? Hlavně žádnou hurá akci nebo náročný program. Ten den je věnován tomu, abych se obešla bez dalších emocionálních výkyvů nebo činností náročnějších než poskládání prádla a lehké domácí práce. Samozřejmě mě těší, že Cyril a Leontýna jsou už v takovém věku, že si mohou hrát sami, umějí si dát pozor a dokonce je baví tvořit své malé dobrodružství s Bárou na palubě (samozřejmě v bezpečí jejich pokojíčku se zavřenými dveřmi).
Preventivní opatření, aby se historie neopakovala
Přestože jsem zastánce toho, že každá chyba je oslavou učení, někdy je prostě lepší nepodcenit předcházející přípravu. Jakmile se mi podaří vrátit se do svého normálního režimu, snažím se zamyslet přes opatření, abych podobnou situaci opilosti nemusela brzy řešit. Jeden z málo osvědčených triků je stanovit si limit. A to nemám na mysli jen limit pití, ale i limit chování. Moc dobře totiž vím, že jednou když se rozpovídám, laťka slušnosti se nebezpečně sníží a zůstanu u toho "jen tentokrát…".
Navíc praktikuju metodu "sebeúcty". Ne, nejde o nějakou novou jogu mysli, ale prostě si přiznám, že ráno nechci být ta, co se probouzí s hlavou plnou otazníků a spisy pokání. A mám také zásadu, že pokud už pijeme někde mimo domov, důležité je vybrat správné společenstvo. Lidé, kteří respektují, že když řeknu "dostačující", není to startovací výstřel pro další kolo. Vždycky si pamatuji, že alkohol by měl být příjemný doplněk, ne hlavní zábava večera.
Je krásné, když se člověk umí bavit a u
Napsat komentář